GLOBAL PRO GALLERY

Začala drsná mongolská zima. V listopadu zemí zmítá jedna studená vlna za druhou a téměř každý den dosahují teploty 20 °C pod nulou nebo ještě méně. Bez ohledu na teplotu, počasí nebo roční období odvádí kočovníci den po dni svůj dobytek na pastvu, jakmile slunce vyjde, a pak jej před západem slunce přivádějí domů.
V listopadu se v provincii Khentii ve východním Mongolsku koná festival koní. Přestože jde o koně, jsou skutečnými hvězdami kočovníci. Při soutěži mohou předvést své mimořádné jezdecké dovednosti. Mezi akce patří shánění polodivokých koní na pláních pomocí uurgy (tyče s lasem) a jízda na divokých koních bez sedla při rodeu s jejich následným zkrocením. Souboj mezi koněm a člověkem při opakovaných disciplínách prokazujících sílu je velmi jednoduchý a přímočarý. Pokud se koni podaří uniknout, vyhrává. Když kočovník ztratí svého koně nebo z něj spadne, diváci se mu smějí. Jak již ale bylo řečeno, hrdí muži z řad kočovníků jen tak neprohrávají. Nechci promeškat jediný okamžik, a tak stále koukám do hledáčku svého fotoaparátu OM-1 Mark II a používám tiché sekvenční snímání. Funguje bez problémů i v mrazu, automatické ostření plynule sleduje pohybující se objekty a ani k baterii nemám žádné výhrady.
Když jsem viděl soutěžení kočovníků poprvé, bylo to opravdu působivé – lámali totiž dobytku kosti (hrudní obratle) sekáním holýma rukama. Kosti jsou tak tvrdé, že by si amatér jako já zlomil ruku, ale kočovníci lámou jednu za druhou, jako by to nic nebylo. Zdá se, že klíčové je načasování. Dobytek, který udržuje kočovníky naživu, pak uctí tím, že sní maso až na kostní dřeň. Kočovníci se ke zvířatům chovají tak laskavě, jako by to byly jejich vlastní děti, používají je k přepravě a nakonec přijímají dar jejich života. Využití přitom úplně všechno, včetně kůží a kožešin. Po dvoudenním fotografování festivalu jsem pochopil lásku, kterou Mongolové pociťují ke svým koním.